Něco z historie

Hippokrates, zvaný otec lékařství, prý řekl, že koho neuzdraví léky, toho uzdraví příroda. To je základna, na níž vybudoval Hahnemann své krédo- similia similibus curentur. Tento výrok se opakovaně objevuje v lékařských pojednáních od nejstarších dob. Německý lékař Samuel Hahnemann realizoval to, o čem se zmínili Hippokrates a po něm Paracelsus a vypracoval svůj vlastní systém léčby. V té době se v medicíně ještě léčilo klystýry, přikládáním pijavic a pouštěním žilou a léky nebyly podávány na základě experimentální farmakologie, ale spíše na základě jakýchsi pochybných tradic. Hahnemann byl výjimečný a nesmírně vzdělaný lékař, který nikdy nekritizoval lékařskou vědu, ale nepřiměřenost a omezenost léčení.

Zakládající text homeopatie vznikl v roce 1796. Při překladu lékařské knihy Williama Cullena (skotského profesora medicíny) do němčiny měl Hahnemann velké výhrady k tomu, jak  jeho kolega vysvětloval působení chininu při léčení malárie. Rozhodl se, že lék vyzkouší na sobě.  Poté co si vzal dávku chininu, projevily se u něj symptomy podobné symptomům malárie. Z toho usoudil, že pokud tento lék může produkovat symptomy malárie, může malárii také léčit. Tehdy poprvé aplikoval na svou teorii slova- similia similibus curentur. Pro ověření této teorie začal experimentovat s jinými látkami a dvacet let pokračoval ve zkoumání, jak různé látky působí na zdravé jedince. Roku 1810 publikoval svoji první Materii mediku, shromáždil údaje o 67 lécích a svou teorii vypracoval v Organonu racionálního léčení (který dosáhl do jeho smrti v roce 1843 pěti vydání). Nový systém nazval „homeopatie“ – od řeckých slov „homoios“ = podobný a „pathos“ = utrpení. O dva roky později začal homeopatii vyučovat na univerzitě v Lipsku. Roku 1813 při epidemii tyfu léčil 180 lidí a zemřel pouze jeden pacient, což byl na tu dobu fenomenální úspěch a jeho věhlas se rozšířil po celé Evropě. Roku 1831 při epidemii cholery jeden z jeho žáků vyléčil v Lipsku homeopatickou metodou 154 případů a jen 4 pacienti zemřeli, zatímco ortodoxním lékařům zemřel prakticky každý druhý pacient.

Hahnemann usoudil, že v těle existuje sebezáchovný, seberegulující mechanismus, který udržuje tělesné zdraví vzdor stresu a napětí, jimž je člověk vystaven. Pokud je tento „stres“ příliš silný, dojde k poruše zdraví. Použil termínu „životní síla“, aby popsal onen vyvažující mechanismus v lidském těle, který zdraví podporuje a chrání.

Od prvních dní měla homeopatie odpůrce v řadách konvenčních lékařů i lékárníků, jelikož Hahnemann se nezdráhal kritizovat zastaralé léčebné postupy a drahé směsi různých látek, které pacientům přinášely více utrpení než nemoc sama. Zároveň se těšila oblibě u pacientů a pokrokových lékařů, protože byla šetrná, rychlá a trvalá.

V průběhu 19. století se homeopatie rozšířila po celé Evropě, do Asie a Ameriky. V roce 1849 založil dr. Frederick Foster Harvey Quin (1799–1878) v Londýně první homeopatickou nemocnici. Když v roce 1854 propukla epidemie cholery, byla úmrtnost v této nemocnici 16,4%, zatímco v ostatních nemocnicích 51,8%.

K nejvýznamnějším lékařům v USA patřil dr. Constantine Hering (1800-1880), jehož zákony léčby stále platí. Sám se seznámil s homeopatií tak, že byl požádán, aby napsal článek, který by homeopatii smetl z povrchu zemského. Začal studovat všechny dostupné Hahnemannovy práce a stal se zaníceným obhájcem homeopatické metody. Byl první, kdo provedl zkoušku hadího jedu a první, kdo navrhl použití nosod – můžeme je také nazvat orální vakcínou. V roce 1833 uvedl lék Lysin, připravený ze slin vzteklého psa, který sloužil k léčení vztekliny více než 50 let předtím, než ohlásil svůj objev Pasteur. Roku 1879 publikoval Hering své vlastní dílo – Guiding symptoms, založené na padesátileté klinické praxi. Do předmluvy napsal: „Ve svém životě jsem se vždy řídil pravidlem, že nikdy nepřijmu nic jako pravdivé, pokud to nebude s téměř matematickou přesností vědecky doloženo. Na druhé straně nikdy neodmítám něco jako nepravdivé, dokud se neprokáže, že to nepravdivé je.“

Pokud má být homeopatie věrná svému zakladateli, musí jít cestou vědeckého výzkumu a přísného klinického pozorování. Homeopatická diagnóza a terapie není v rozporu s nozologickou diagnózou a jinými druhy léčby. Způsob, jakým homeopat posuzuje pacienta, je specifický a všestranný. Dnes je homeopatie velmi rozšířená metoda léčby ve všech vyspělých zemích světa a její obliba stále stoupá. Od dob Hahnemanna prošla určitým vývojem, utvořily se v ní různé proudy. Není žádnou exaktní nebo definitivní vědou, jelikož se neustále rozvíjí. Je stále založena na principu, že podobné se léčí podobným. Pokud tedy nemocná osoba vykazuje určité symptomy a podá se jí lék vykazující ty samé symptomy na zdravém člověku, pacientovy symptomy zmizí.